Jak jsem Shelly potkal
Shelly jsem poprvé uviděl v neděli večer 4. 12. 2011 na adventním koncertě v modlitebně Církve bratrské v Ostravě. Rozdávala u dveří svíčky a vypadala moc krásně. Na první pohled mě zaujala, čímž ve mně probudila myšlenku ji nějak oslovit – nenapadlo mě nic jiného než zkusit říct nějaký vtip, tak jsem se ji zeptal, jestli to, co rozdává, jsou sladkosti a jestli to můžu sníst. Jen se ušklíbla a podala svíčku dalším příchozím. „Ach jo,“ říkal jsem si, „nic trapnější mě asi napadnout nemohlo,“ a se svěšenou hlavou jsem se odebral do lavic očekávaje začínající koncert. Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem to takto podělal, ale modlil jsem se a došel jsem k tomu, že nemá smysl o slečnu usilovat, že až Bůh bude chtít mi někoho do života dát, udělá to v ten správný čas a způsobem, jakým bude chtít.Po koncertě jsem s pár mládežníky zašel do místní kavárny a tato kouzelná slečna tam seděla s našimi společnými známými. Když jsem se dozvěděl, že je to Američanka, uvědomil jsem si, že mi pravděpodobně nerozuměla, čímž se ve mně probudila jiskřička naděje. Společná kamarádka Markéta nás představila a dali jsme se do řeči. Povídali jsme si o všem možném, do paměti se mi ale vrylo to, že hledá manžela (což byl pravděpodobně vtip Markéty) a má odpověď, že ji s tím nepomůžu (jak jsem rád, že jsem zanedlouho změnil názor :-) ).
Jak jsme spolu začali chodit
Celý následující měsíc jsme se vídali, chodili na obědy, občas se neplánovaně nechali pozvat na dvojité rande s kamarády z ostravské mládeže (že Markét?, Michaeli? :-) ), dokonce jsme jako pár byli pozváni na oběd ke kazateli. S Shelly jsme se přitahovali a chtěli jsme spolu chodit a prohlubovat náš začínající vztah, ale oba jsme cítili, že jsme do vztahu tlačeni okolím. Rozhodli jsme se za náš vztah se modlit a ptát se po tom, co Bůh s námi zamýšlí – jestli chce, abychom spolu chodili nebo ne. Dali jsme si měsíc „na rozmyšlenou“ - na modlitby a půst, omezili jsme náš kontakt a po 30dnech, 19. 1. 2012, jsme vyrazili na výlet do Frýdlantu nad Ostravicí, kde jsme se definitivně rozhodli náš vztah začít s Boží pomocí budovat.Jaké to bylo
Bylo to zajímavé :-) Od kulturních rozdílů, jazykové bariéry a pár vtipných překladatelských oříšků, zažíváme spoustu úžasných okamžiků. I když mluvíme každý jiným jazykem, stali se z nás nejlepší přátelé. Jsem Bohu vděčný, že náš vztah vedl – oba jsme s Shelly věděli, že aby náš vztah (chození) směřoval tím správným směrem a do cíle (k manželství), musíme důvěřovat Božímu vedení a Jeho pravidlům. Pro mě byly nejtěžší tato dvě – mít Boha stále na prvním místě - to znamená i před Shelly, což nebylo vždy jednoduché. Druhé, a to už nebylo vůbec jednoduché, bylo: žádný sex před svatbou. Jsem vděčný našim přátelům Adamovi a Hance, že nás v tomto vedli a „dohlíželi“ na nás. S jejich pomocí jsme uzavřeli s Shelly dohodu, která nám pomohla toto pravidlo dodržet – rozhodli jsme se každý měsíc spořit na svatební cestu 10% z našich příjmů, peníze v obálkách předávat Adamovi a Hance; a v případě porušení dohody měli poslat polovinu obálek jako dar do nějakého sboru CB nebo někam jinam. Peníze máme (mají) stále všechny a doufám, že to tak v následujících 26dnech zůstane. Když se zpětně ohlédnu na výsledek Božího vedení, musím říct, že to bylo dobré – přesně jak říká král David v jednom Žalmu: „Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý.“ My jsme to okusili a vidíme, že je to dobré.Jak jsem Shelly požádal o ruku
Huh, tak tohle nebyla vůbec žádná sranda :-) Začalo to jednoduše - tajně Shelly změřit prst (i když to nakonec tajné vůbec nebylo), vybrat prstýnek ve tvaru, který se Shelly bude líbit a který zároveň bude i něco symbolizovat (Shelly je briliantík, který je zlatem – mnou :-) – držen a vyzdvihován vzhůru, aby mohla zářit všude kolem), nastudovat vlastnosti diamantů (připadal jsem si jako největší profík na určování barev, čistoty, velikosti a tvarů diamantů v ČR), vybrat vhodný a důvěryhodný obchod a vyzvednout tento prstýnek na druhé straně Republiky – to vše bylo jako procházka růžovým sadem. Všechno tohle byla pohoda - pohodička v porovnání se setkání s rodiči v Texasu :-)Věděl jsem, že Amíci jsou absolutně jiná kultura, ještě k tomu konzervativní křesťanský Texas. Absolutně jsem nevěděl, co se může dít. Opět vděčný Božímu slovu (konkrétně z Přísloví 24,6: „Boj veď s rozvahou, v množství rádců je vítězství“) jsem dva měsíce před plánovanou cestou do USA sedl k počítači, otevřel kontakty a napsal 15ti Amíkům – různým kamarádům z English Campů, pastorům, otcům a maminkám dospělých svobodných i provdaných dcer, čerstvě ženatým mužům s prosbou, aby mi poslali jakékoli nápady, podněty a rady k tématu „požádání slečny o ruku“. Někteří vtipně začli větou, že by mě rovnou zastřelili (což by v případě Texasu asi nebylo velké překvapení), nicméně jsem se díky jejich odpovědím mohl dobře připravit na první setkání s rodiči a požádání o ruku jejich nejmladší dcery. Teda alespoň jsem si myslel, že jsem dobře připraven.
Taťkovi od Shelly jsem 14dní před odletem napsal e-mail, ve kterém jsem mu sdělil cíl mé návštěvy: že bych ho chtěl požádat o ruku jeho nejmladší dcery. Nabídl jsem, že se můžeme lépe seznámit do té doby třeba přes Skype, ale asi viděl, že díky mé angličtině by to nemělo tak velký význam, takže se rozhovor přes Skype neuskutečnil. Nicméně odepsala maminka - zaznělo od ní pár vtipů na motiv příběhu Jákoba, Rachel a Ley (starší sestra od Shelly se jmenuje Leah a je svobodná, více zde, od 16. verše), něco ohledně výkupného - asi dva tisíce dolarů – na což jsem odpověděl, že jsem rád, že po mě nechtějí něco podobného jako Saul (otec Míkal) po Davidovi (tedy 100 předkožek Filištýnů, v tomto případě Mexičanů, více zde: 1. Samuelova 18. kapitola od 20. verše). Začal jsem si tedy balit věci a hurá do Dallasu, TX.
Aniž by Shelly cokoli tušila, zeptal jsem se nejdřív taťky a potom mamky. Taťka do tohoto rozhovoru zapojil celý arzenál střelných zbraní – dostatečný na rozpoutání další občanské války (a s velkou pravděpodobností by tuhle i vyhrál), maminka odpověděla na mou otázku, že určitě ne. Ale zjistila, že vím, že si dělá srandu, tak se mě zeptala, co bych dělal, kdyby si srandu nedělala. Po mé odpovědi, kdy jsem s kamennou tváří pronesl, že se máme rádi a že bychom se stejně vzali, si už ze mě tak často legraci nedělá :-) Více vám můžu povědět osobně, třeba na svatbě :-) Poté jsem tedy požádal o ruku Shelly – její verzi, jak to probíhalo, si můžete přečíst v příběhu od ní (mou verzi můžu zase povědět osobně).
No comments:
Post a Comment